Život a smrt
Život a smrt
Dva zcela odlišné aspekty. A my si přec uvědomujeme jejich existenci. Proč se ale „normální“ člověk bojí smrti? A někteří neumí užívat života?
Život je dar, dar daný „Přírodou“, jen mne mrzí, že lidé si tohoto daru neváží. Nejprve začnu s úvahami u člověka, neboť se to nejlépe vysvětluje na příkladech. Kdy se naposledy člověk zastavil, aby vzdal poctu „Přírodě“? Kdy naposledy uvažoval nad svou smrtelností? A kdy si naposledy uvědomil, že ON nestojí na tom pověstném vrcholku evoluce? Lidé si stále na něco stěžují, na špatné počasí, na přírodní katastrofy, na chudobu, na nepřízeň Osudu a štěstí…ale proč nezačnou uvažovat nejprve nad sebou? Proč se nezastaví a neřeknou si, jak je ta naše lidská rasa „hloupá“, když s přehledem ničí tento svět. Život je přeci krásný a měl by se žít s plným nasazením…ne ho promarnit tím, že zničíme vše, co roste kolem nás. Lidé jsou beztak velmi nepřátelská rasa. Kdo kdy v „Přírodě“ viděl matku, která jen tak zabije své mládě? Kdo viděl zvíře, které by vraždilo bez potřeby hladu? Ne, toto zvířata neznají. Zvířata užívají svého života do posledního dechu. Bojují o přežití každým dnem. I v rostlinné říši vidíme úctu k životu. Je to pýcha, se kterou strom nese své listy. Je to útěcha, kterou člověk hledá v lese. Je to radost, kterou stromy vydávají všem. A nejen stromy, ale i květiny, tráva, plodiny… Všichni mají úctu k životu, k „Přírodě“…ale člověk? Poslední dobou se mi zdá jako by člověk ztrácel zájem o všechen život. A viděl jen sám sebe. Ano existují tací, kteří si vše uvědomují, ale nezdá se vám, že těchto lidí je čím dál tím méně? Přemýšlím nad tím, proč „Příroda“ nás stále netrestá? To má s naší rasou tak velkou trpělivost, nebo jen čeká až se pozabíjíme navzájem? Vždyť záhuba se na nás valí odevšad, když si člověk večer zapne televizní noviny … co se tam dozvídá? Dozví se, že jsou zde autonehody, vraždy, sebevraždy … ale proč? Proč ukazují takové „zvěrstva“? Proč neukazují TO co je pozitivní? Na tyto otázky se mi nedostává odpovědí! Ale možná, že je to tím, že kdyby neukazovali to negativní, že by lidé o pozitivní zprávy ztratili zájem, že by tam zkrátka ty věčné „mordy“ chyběli. Chyběla by Smrt, která nás tiše obklopuje.
A co smrt? Pověstná dáma s kosou, která straší náš život celá staletí. Není možné se jí vyhnout, není možné jí obelstít, neboť jednoho dne si přijde pro vše, co žije a dýchá. A tím nyní nemyslím jen živě tvory, ale i živoucí přírodu, které si lidé neváží a kterou neustále ničí. Člověk, snad se považuje i za nejdokonalejšího tvora vůbec, ale nikdo nedokázal a ani nepřemýšlel o tom, že třeba strom ač pro nás neživoucí „předmět“ dokáže také sám myslet. Zní to komicky, ale je to pravda i rostlinná říše se bojí smrti stejně jako člověk. Smrt. Co je vlastně smrt? Je to začátek něčeho, co je nám neznámé, nebo je to konec a po smrti nic není? Čeho se člověk bojí? Proč má ze smrti strach? Bojí se snad, že jeho duše propadne peklu? Pokud po smrti nic není, co se pak děje s duší? Vždyť přeci každý tvor má duši. Bojíme se snad proto, že si myslíme že život tím končí? Myslím, že se bojíme smrti jen proto, že je to něco neznámého, něco co se dá okusit jen „jednou“, nebo tisíckrát a my si to jen nepamatujeme? Pakliže má vše svou duši, vše cítí ten pověstný strach … možná má duše strach z toho, že její cesta bude ukončena? Ale zase, proč by se toho měla bát? Pokud bude její cesta ukončena, neznamená to snad, že dosáhla vrcholku? Že ji pak čeká něco mnohem lepšího? Ale pokud neexistuje reinkarnace, nebylo by snad nebe či peklo přeplněné dušemi? Zamysleme se tedy nad peklem a nebem, není to jen „výmysl“, kterým si jisté náboženství chtělo zajistit poslušnost? V co věřili pohané? Oni přece věřili v duše a jejich návraty … Keltové, Aztékové, Inkové, Indiáni … a mnoho dalších národů věřilo a věří v reinkarnaci. Tak proč se tedy bát smrti? Když je to jen změna … je to snad konec života, nebo spíše začátek něčeho nového?
Vím, možná jsem nyní kdekomu zmátla jen hlavu, ale mne opravdu tyto otázky tíží, chtěla bych na ně znát odpověď. Chtěla bych je prokonzultovat s dalšími lidmi, které tyto, či podobné otázky také tíží. Vím, že v dnešní uspěchané době, na otázky času moc nezbývá, ale proč se chvilku nezastavit, nezaposlouchat se do rytmu svého srdce, proč by člověk nemohl na chvilku zpomalit, zastavit se jít do lesa, dýchat z plných plic čistý vzduch, přijít ke stromu obejmout ho a usmívat se na okolí, cožpak je to tak těžké? Či je to strach, strach z toho že se vám budou druzí smát? Nu ať se smějí, oni nic nevědí, nyní jste to vy, kdo víte a znáte. Prosím nestyďte se za to, vždyť je to přirozené, to akorát naše moderní doba odstrčila „Přírodu“ do pozadí. Ale proč se k ní nevrátit? Člověk se dívá na svět z pohledu vlastníka … myslím si, že to není dobrý pohled, proč nezkusit pohled mírnější, třeba jen „podnájemníka“. Věnujte prosím pár minut k přemýšlení o těchto slovech, nevracejte se hned ke svému už tak uspěchanému stylu života, v klidu si sedněte, zavřete oči a přemýšlejte.
Slunce v duši ….
Mirka K.
Komentáře
Přehled komentářů
Chápu Tvou obavu ze smrti, nedivím se Ti. I já jsem se velmi bála smrti... potkalo mne také dost neštěstí spojených se smrtí. Bolelo to a moc ... ale člověk se s tím nakonec smíří. Věř že stejné myšlenky které nyní napadají Tebe mne také napadaly ale možná jsem to měla jednoduší ... věřím v Bohy. Mám v srdci Keltskou víru a ta mi hodně pomáhá přenést se přes ty různé negace. Hlavně to nechce aby si člověk připadal zcela zbytečný! Nikdy na tomto světě není zbytečně každý má nějaký úkol, který nám dali Bohové a jako "sudičky" nám ho vetkli do našich cest. Proč se vzděláváme,jíme, pijeme etc? Protože prostě žít takto máme. Musíš se učit abys něčím byla vychovala děti a pak zemřela ... je to přirozený koloběh života. Vše kolem nás umírá a opět se rodí. Když nyní zemřeš nekončí to - Tvá duše se do vtělí do jiného těla a ty se budeš dál učit novému. Ale poneseš si i to, co jsi se naučila v životě minulém ... Můžeš mít ze smrti respekt to ano ... ale prosím neměj z ní strach. Smrtí nic nekončí ...
Bát se smrti
(Jaroslava, 28. 5. 2007 21:18)Hezky jsi to tady napsala, ale já mám s tímto tématem veliký problém, který není vůbec optimistický.Ve dvaceti letech jsem našla svého snoubence mrtvého v koupelně, byl to pro mně takový šok, že jsem se z něho psychicky zhroutila a začala se až patologicky bát smrti.Když mi zemřel další přítel a po třinácti lety soužití další přítel, zamýšlím se nad tímto tématem čím dál tím víc a také se dostávám čím dál tím víc do až fobie.Hodně přemýšlím o životě, kam se všichni honíme, proč musíme platit pořád zdražující se plyn a elektřinu, proč nadáváme svým dětem ,když sběhnou ze studií, proč se vzděláváme, proč jíme , pijeme, když nakonec z nás zůstane jen ten obal a nicota,????Byla bych tak šťasná, kdybych věděla, že se nikam neztratíme, že nebudeme jenom studené bezvládné tělo, uložené v e studeném boxu a čekat několik dní na sežeh, že zbude tu po mně jen uplakané oči mé dcery, kterou moje smrt duševně ublíží, proč přicházíme o své milované a kam jdou??Uvidím je ještě někdy veselé a zdravé a nebo je jen NIC????Proč na to lidstvo nemá odpověĎ, když ne všechno nedůležité má???
Castis omnia casta
(Lunwer, 2. 2. 2007 11:38)
Jestliže Bohové jsou,pak odchod z tohoto světa není pranic hrozného, neboť v žádné zlo tě jistě neuvrhnou; jestliže nejsou nebo se o lidské věci nestarají, pročpak dále žít ve světě bez Bohů a bez prozřetelnosti? (Marcus Aurelius Antonius;Ta eis heauton, kniha druhá; 11)
Chválím pěkné stránky.
(Malgon, 5. 1. 2007 10:21)
Moc pěkně napsané zamyšlení.
Přeju Ti také hodně inspirace a chutě do dalšího psaní. Snad si sem najdou lidi cestu a naleznou si pro sebe chvilku k zamyšlení v každodenním životě.
Pěkné...
(Keltoman, 5. 1. 2007 8:41)zamyšlení. Vnímám to úplně stejně. A vůbec pěkné stránky :-) Přeji Ti mnoho tvůrčí inspirace v jejich pokračování.
Pro Jaroslavu
(Mejra, 28. 5. 2007 21:59)