Mstitelka Lilith
Mstitelka LilithKapitola první
Její plášť byl promočený deštěm a vlasy se jí lepily na obličej, ale Lilith nehnutě stála na kraji své rodné vesnice. Když zaútočili Mazgardové tak stačila uprchnout do lesů. Mazgardové jsou houževnatí válečníci, kteří svým vzhledem připomínají spíše trola. Ale jejich síle se jen tak někdo nevyrovná. V ten okamžik nemyslela na nikoho jiného jen na sebe…kdyby chvilku počkala mohla být mrtvá…mohla být se svými přáteli….mohla spočinout v náruči Smrti, ale co má nyní dělat? Vesnice je vypálená, její přátelé … mrtvy nebo odvlečeni do otroctví. Lilith stála a nepomyslela ani na to, že by jí mohlo hrozit nebezpečí. Až když uslyšela drsné hlasy, které na ni cosi povykovali. Otočila se a spatřila dva Mazgardy, kterak vylézají z jedné polorozbořené chalupy. Lilith chtěla utéci, ale nežli se stihla otočit tak ji za pas vzal třetí barbar a hodil s ní do bahna. Nežli se zvedla tak na ni ležel a s lačností šelmy ji trhal oblečení. Stačila si jen všimnout, že zbylí dva si pro sebe něco zamumlali otočili se a odcházeli pryč z vesnice. Lilith se bránila, ale její síly nestačily…Mazgard do ní násilím vnikl.
Křičela, škrábala a nadávala, než to barbara přestalo bavit a její povyk utnul prudkou ranou do obličeje. Upadla do bezvědomí, avšak ani tento odpočinek jí nebyl dopřán. Protože kdosi s ní prudce zatřásl a do obličeje ji vychrstl studenou vodu smíšenou s bahnem. Ano, barbar ji chtěl mít při vědomí. Opět si ji násilím vzal. Lilith jen tiše trpěla. Ale tu si uvědomila, že i z tohoto neštěstí může vyváznout živá a nechtělo se jí ještě umírat. Začala barbara laskat. A jemně sténat. Štěstí ji přálo. Nahmatala Mazgardovo dýku, vytrhla mu ji z pochvy a zabodla mu ji do krku. Ten jen zavil bolestí, s údivem a snad i s hněvem na ní pohledl a padl mrtev.
Těžce na ni dopadl a ona ho s námahou odvalila. Lilith se pokusila postavit, ale její nohy ji neposlouchaly. Upadla zpátky do bahna a rozplakala se….brečela, proklínajíc svou zbabělost. Po několika chvílích opět vstala a pomalu šla ke své chaloupce. Vešla dovnitř, všechno bylo zničené. Stůl byl povalený, židle byly rozbité, skříň otevřená a šaty rozházené a roztrhané. Neměla nic na sebe. Ale vzpomněla si, že pod postelí má schovanou skříňku s otcovými šaty.
S šaty, které již mnohokrát chtěla spálit, ale vzpomínka na otce byla stále velmi silná, zemřel nedávno ve válce proti Mazgardům. Lilith věděla jen, že tito barbaři obývali nehostinnou krajinu na severu, po celá staletí s tím byli spokojeni až jednou začali útočit na jejich zemi. Strhla se válka, kde zemřelo mnoho mužů i žen, ale přesto ji nevyhráli, jejich král prchl do vyhnanství a sliboval pomstu … od té doby jeho trůn obývá Mazgardský vůdce který si nechává říkat Lotras Kostidrť. A jejich zem strádá … všichni žijí ve strachu kdy podivní barbaři napadnou jejich vesnici. Nikdo nemůže tuto Bohy prokletou zem opustit, neboť všude jsou Mazgardské hlídky. A pro zábavu občas vypálí jednu vesnici, lidi vezmou do zajetí, nebo je bez milosti pobijí. Ale možná, že ta smrt je pro ně vysvobozením, neboť otroctví je mnohdy horší.
Lilith netušila co bude dělat jen věděla, že odsud musí rychle odejít, nesmí tu zbytečně zůstávat. Oblékla si tedy otcovo šaty,které ji byly trochu velké, vzala si opasek na nějž si připevnila pochvu s mečem, plášť a jezdecké boty v jedné byl úchyt na dýku a tak si vzala dýku, kterou již jako malé děvče dostala od otce. Ve zničené kuchyni posbírala pár potravin, našla měch na vodu a takto vybavena se vydala na cestu. Rozhodla se jít na jih, daleko na jihu prý sídlí muž jménem Sadriel který jest udatným bojovníkem, vydá se tedy k němu a požádá ho o přijetí do učení, doufala, že jí přijme, neboť její otec, toužíc po synovi ji již od dětství učil jak se bránit s mečem.
Již se stmívalo když konečně dorazila k lesu, který ji snad poskytne útočiště. Vstoupila do temného lesa, který ji jemně otvíral svou náruč. Kráčela prašnou cestou a stále myslela na to jak přežít. Náhle před sebou uslyšela drsné hlasy, které jistě patřili Mazgardům. Rychle se schovala do houští a tiše seděla. Hlasy se blížili když náhle uslyšela hrozný křik a pak ticho. Nevěděla co se stalo a tak pomalu vylezla z houští a vydala se po cestě dál, meč připravený k boji. Jak tak tiše kráčela o něco klopýtla a svalila se na zem. Vyděšená se zvedla a přitom uzřela že klopýtla o tělo Mazgarda a blízko u něj leží jeho druh. Lilith se zvedla a chvilku nehnutě stála, zda-li nespatří jejich „vrahy“. Náhle jí kolem ucha zasvištěl šíp, zůstala nehnutě stát a zírala do tmy. Ze stínu vystoupila zahalená postava s lukem v rukou.
„ Spusť zbraň bojovníku a dočkáš se ranního slunce“ Ozval se drsný hlas, Lilith poslechla a hodila svůj meč na zem. Neodvážila se ani pohnout natož promluvit k neznámému, který se k ní stále blížil. Když došel až k ní zašeptal:
„ Vždyť jsi jen dívka, co zde v tuto dobu pohledáváš?“ Lilith nebyla schopna odpovědi.
„Neboj se já ti neublížím“ řekl lučištník, sklopil luk a sundal si kápi. Která odhalila jeho tvář. Měl temně hnědé oči, tmavé vlasy, stažené do culíku a jeho rysy připomínali elfa.
„ Jmenuji se Keldaron, tak se neboj já ti opravdu neublížím, jak se jmenuješ? A co zde pohledáváš?“ Zopakoval svou předchozí otázku a se zájmem si ji prohlížel.
Lilith nesklopila oči a řka „Mé jméno je Lilith, jsem z nedaleké vesnice kterou vyvraždili Mazgardové, utíkám na jih.“
„Jak spanilé jméno, a proč jdeš na jih? Máš tam snad příbuzné?“
„Ne, nemám tam příbuzné, ale hledám jednoho muže, který mi snad pomůže!“
„Koho hledáš, snad ne Sadriela?“ Zeptal se Keldaron.
„Ano jeho, prosím pustíš mne dál?“
„Proč ho chceš najít?“ Nedbal její otázky a ptal se dál.
„Chci se naučit bojovat, nechci jen tak nečině přihlížet ničení naší země!! A nyní mne prosím pusť dál. Chci tam být co nejdříve“
„ Pakliže se chceš naučit bojovat od něj, musíš již něco umět, jinak Tě nepřijme, vím to, neboť jsem se u něj také učil. Máš dnes v noci kde přespat? Asi ne že? Prosím dovol mi abych Tě pozval do našeho ukrytu a tam si rozmyslíš co budeš dělat dál.“
Lilith se na něj s údivem podívala. „Do našeho?“
„Ach promiň já tu v lesích nežiji sám, ale jsou zde lidi kteří utekli před Mazgardy a já je učím tomu co umím“ Zapískal a odkudsi se vynořilo dalších pět zahalených postav s luky.
„Ráda s tebou pujdu“ pousmála se Lilith.
Keldaron ji pohybem ruky naznačil aby ho následovala a něco pošeptal svým společníkům ukazujíc přitom na mrtvoly Mazgardů.
Šli dlouho, ale najednou se před Lilith otevřela mýtina, která zářila jako luna. Na mýtině kvetly krásné bílé květy, které jako by odrážely zář samotné luny. Lilith stála se zastavila a němě v úžasu hleděla na tu nádheru.
Keldaron se usmál, neboť věděl jak toto místo působí na člověka, který jej spatří poprvé v noci.
„Pojď“ zašeptal a neslyšným krokem se vydal k tmavému stínu v dáli, který připomínal chaloupku. Lilith tiše cupitala za ním a jen doufala, že je to skutečně přítel. Došli až k domku, Keldaron tiše otevřel dveře a pozval Lilith dovnitř. Vstoupila a nestačila se divit prostornosti chaloupky. V krbu hořel oheň a u stolu sedělo sedm postav, když vstoupila tak se k ní zraky přítomných zvědavě obrátily. Keldarona nikde neviděla, trochu znejistěla. Ale hned stál u ni, jako by se vynořil ze stínu. Stál u ni s hrdě vztyčenou hlavou a lehkým úsměvem na rtech.
„Rád bych Vám přátelé někoho představil …“ a přitom ukázal na Lilith …“ jmenuje se Lilith a Mazgardi jsou také jejími nepřáteli, chtěla by se dostat k Sadrielovi, ale myslím, že tak půvabné stvoření asi učit nebude. Co kdybychom ji načas přijali mezi sebe?“
Mezi přítomnými to tiše zašumělo a v popředí vystoupila štíhlá postava v černé kápi. Postava si sejmula kápi a odhalila krásnou ostře řezanou tvář elfky. Její ledově modré oči si tiše prohlížely Lilith a ta začala být ještě víc nervózní. Elfka k ní přistoupila a s otevřeným zájmem ji pozorovala. Lilith němě hleděla na elfku, která byla velmi krásná. Měla husté, dlouhé, tmavé vlasy, ostré rysy, ledové modré oči … a vypadal tak tajemně. Lilith již chtěla promluvit, ale jako by ji něco svazovalo hrdlo. Elfka přistoupila ještě blíž a skoro neslyšně zašeptala.
„Jsi hezká, nač se ničit v boji? Máš moc pěkné vlasy a slámová barva je v těchto končinách dost nezvyklá … i když nyní jsi trochu unavená a ušlá, mohla bys … ale ne na to bys neměla odvahu.“
A s výzvou pohleděla Lilith do tváře … ta se zarděla, ale jako by ji všechen strach opustil, vyhrkla.
„Co myslíš, na co že bych neměla odvahu? Myslíš, že mi nyní záleží na životě? Toužím po pomstě a po tom aby v naší zemi zavládl klid … „
Nestačila vše dopovědět a Elfka ji skočila do řeči.
„A co chceš udělat? Snad ne zabít vůdce Mazgardů? Jak se k němu chceš dostat? Probít se? To snad ne … má kolem sebe mnohem více stráží než-li si dokážeš představit, ale je tu jisté řešení.“
Lilith elfce vysela na rtech, ale ta si opět vzala svou kápi otočila se zády a sykla.
„Až budeš připravena, přijdu … „
A odešla z chaloupky ven. Ostatní návštěvníci jako by si ani nevšimli, že mezi nimi proběhl krátký rozhovor. Keldaron stál stále vedle ní, ale jako by nevnímal, co si ty dvě šeptají … až nyní si uvědomil, že mu společníci ještě neřekli co si o jeho návrhu myslí.
„Tak co, bratři? Jak jste se rozhodli?“
„Ať tu klidně zůstane, Keldarone, ty přeci víš, že nikoho nevyženeme … a jídla je vždy dost.“ Usmál se zrzavý chlapík, který již od pohledu strašil svou silou.
„Dobrá, děkuji ti Marne. Já ještě musím něco zařídit … Emm, nevíš kam šla Miranda? Jo, prosim tě ujmeš se na chvilku Lilith, viď?“
Usmál se od ucha k uchu na Lilith a šeptnul „Neboj tady jsi v dobrých rukou, já zas brzy přijdu.“
Lilith jen kývla a zmohla se na slaboučký úsměv. Marn se rozzářil jak sluníčko.
„Jistě kamaráde, mi se tu o naší Lilith postaráme … a pokud vím Miranda šla do hájku. Tak ji moc nepoplaš.“ Začal se chechtat a k jeho smíchu se přidali i ostatní.
Keldaron tiše kývnul a vytratil se. Lilith přešlápla z nohy na nohu a strnule se dívala na toho rozesmátého obra.
„Neboj se nás děvče, já jsem Marn a býval jsem strážcem jedné z hlásek, která už asi nestojí. Tohle malinkatý“ ukazujíc přitom na malého mužíka, asi šotka. „ je náš zlodějíček Šibal, aspoň mi mu tak říkáme.“
Šotek vyskočil na stůl s poklonou hodnou krále se uklonil a zvesela pravil.
„Mé pravé jméno, je totiž tak složité, že si ho nikdo nepamatuje … a jak jistě víš šotci nekradou, jen občas přemísťují věci.“ Tyto slova opět vzbudili v osazenstvu vlnu smíchu.
Marn po chvilce pokračoval.
„ Zde je náš ctihodný bard a muzicír jménem Logar“ ukázal přitom na chlápka v jasně zelené tunice, v rukou držíc loutnu, s vlasy tmavými jak havraní pera a tváří tak ušlechtilých rysů, že by mu každý hravě cokoliv uvěřil. Logar se jemně uklonil a začal tiše brnkat na loutnu.
„ Nu pak je tu jen náš hrdý bojovník Harlin, ale nenechej se zmýlit jeho zjevem, ač tento nepatrný mužík, připomíná spíše suchou větvičku, tak je tuhý jak pořádná větev“ a ukázal na štíhlého muže, s pochmurnou tváří. Ten na ni pohlédl a snad se i usmál.
„Tak a zde je náš nejdražší člen“ ukázal na staršího muže v bílém, který vypadal jako by spal
„ jeho jméno je Garadrin, tento moudrý muž je naším felčarem a zbavuje nás našich neduhů.“
Tu náhle Garadrin vstal, přešel k Lilith a pokynul ji ke stolu …
„Jsou to ale nezdvořáci, mladou dámu nepozvou ke stolu“
Lilith pípla děkuji a tiše se sesunula na židli … Garadrin zaujmuv svou předchozí pozici, předstírajíc tvrdý spánek. Marn se pousmál a pokračoval.
„Mne představovat nemusíš drahý Marne“ to se již postavil muž v kožené zbroji, majíc pronikavý pohled, dlouhé slámové vlasy a ušlechtilé rysy elfa. „ Mé jméno jest vryto do paměti všech nepřátel, kteří stačili utéci před rychlými šípy, jsem potomkem vznešeného Sidraela…“
„Tak už dost Lerone, nebo ji unudíš k smrti“ chechtal se Šibal.
Leron si uraženě sedl a mlčel.
„Tak to je základ naší početné družiny … Keldarona již znáš, nu a ta dívka co nás tak narychlo opustila se jmenuje Miranda. Neměj ji ten rychlý odchod za zlé, ale … “ Marn se zarazil „ale nemá ráda nově příchozí.“
Lilith se pousmála a přitom pravíc: „Jsem velmi ráda, že vás všechny poznávám.“
„A mi jsme rádi, že máme mezi sebou tak roztomilé stvoření, které nenávidí Mazgardy stejně tak, jako mi. Ale jsi asi dost unavená, že?“ zeptal se ji Marn.
„Dnes toho na mě bylo až moc …“ smutně se usmála Lilith a tiše pokračovala „Jsem unavená, moc.“
„Tak chvilku počkej, odvedu tě k příbytkům … tam se nějaké to místečko najde.“ Mrknul na ni Marn, vstal a odešel z chaloupky.
Po chvilce se Marn vrátil a tiše pokynul Lilith aby šla s ním. Ta vstala popřála všem dobrou noc a oba se tiše vytratili.
Konec první kapitoly …
Kapitola druhá …
Jak čas plynul, Lilith si připadala šťastná a zapomínala na krutou minulost. Ale když odcházela jednou na lože uslyšela z temného lesa tiché hlasy. Neslyšně se přiblížila k místu a zjistila, že je tam Keldaron s Mirandou a ona mu něco netrpělivě vysvětluje.
…“ Keldarone, pochop to … nejsem tu jen pro tebe, musím získat na svou stranu Lilith. Jen ona má tu moc učarovat našeho vládce natolik, že konečně svolí k válce.“
„Mirando …proč tak mluvíš? Copak nechápeš, že vystavuješ nebezpečí nejen sebe, Lilith, ale i naše dítě!!!“
„Dítě?“ zašeptala si pro sebe Lilith a poslouchala dál, zvědavá zda-li se dozví proč by zrovna ona měla někoho očarovat. Ale tu viděla jak Miranda kráčí přímo k ní, přikrčila se, ale bylo pozdě.
„Věděla jsem, že jsi to ty Lilith, ale vyslechnout si cizí rozhovor je neslušné, nemyslíš?“
Lilith vylezla z temného stínu, celá červená nebyla schopna slova … uvažujíc nad tím proč vždy, když se setká s Mirandou jí scházejí slova?
„Mirando, já …“
„Prosím mlč! Neomlouvej se, stejnak by ses vše jednou musela dozvědět. Potřebuji být chvilku samotná s Keldaronem, ale ráda se s tebou setkám. Zítra brzy ráno na mě čekej u studánky. Musím ti toho moc vysvětlit. A prosím nikomu neříkej o nějakém dítěti, to je jen má a Keldaronova věc!“
Lilith němě přikývla, ale to již byla Miranda pryč. Otočila se tedy a odcházela ke svému přístřešku. Přitom jí hlavou létalo mnoho myšlenek, přemýšlela o Mirandě a Keldaronovi, zda-li opravdu čekají potomka, přemýšlela o tom zda-li by vskutku dokázala vzbudit zalíbení u vladaře, který prchnul. Ani si nevšimla, že je již u svého lože. Šla dál do temného lesa a najednou jako by ji něco, nebo někdo přinutil zastavit. Zastavila se a před sebou viděla studánku ozářenou svitem luny. Přistoupila blíž a nahlédla do stříbrné vody. A najednou tam viděla obrazy. Viděla sebe jak předstupuje před muže s bohatým šatem, on jí objímá a … ahh Bohové … odvrátila studem zrak. Obrátila se a utíkala do svého příbytku. Tam si lehla na postel a usnula.
Za úsvitu se probudila a vzpomněla si na včerejší rozpravu s Mirandou, rychle se proto upravila a co nejrychleji vyrazila ke studánce. Dorazila ke studánce zcela zadýchaná, ale Mirandu nikde neviděla. Usedla tedy ke studánce a vzpomínala na včerejší událost. Náhle nad sebou ucítila něčí přítomnost. Polekaně sebou trhla.
„Nemusíš se bát, vím cos včera viděla ve studánce … Lilith to je tvůj osud a vůle Bohů. Neboj se oni naši zem neopustili stále nad námi bdí.“
Lilith zvedla zrak a strnule se dívala na Mirandu, která se jemně usmívala. Sedla si vedle Lilith, chytla ji za ruku a dívala se jí do očí.
„Prosím řekni mi pravdu, o čem jsi to včera mluvila? Proč zrovna já mám zařizovat válku?“
„Tolik otázek se ti v hlavě honí, dobrá odpovím ti … víš, kdysi jsem žila na královském dvoře, byla jsem šťastná, až do chvíle kdy se ve mně začaly probouzet schopnosti čarodějky, které jsem musela zdokonalovat. Tak jsem musela hledat učitele, který by mě vedl. Jednou z mích, řekněme vlastností jsou vidiny, které mi ukazují co se v budoucnu stane. Viděla jsem příchod Mazgardů, útěk krále, smrt mého učitele … to vše se vyplnilo. Byla jsem zmatená, hledala jsem pomoc a pak jsem potkala Keldarona, ale to je zase jiný příběh.“ Usmála se Miranda a tiše pokračovala „na začátku našeho setkání jsem ti slíbila, že až budeš připravena, tak přijdu … jsem tu. Jedné noci jsem viděla i zánik tvé vesnice, tvou cestu sem, Lilith nemůžu ti to zcela vysvětlit, ale věř mi. Ty se musíš dostat do králova nynějšího sídla, on se do tebe zamiluje, počnete dítě, ale předtím ty se svým králem osvobodíte naši zem. Dítě pak bude vládnout této zemi.“
Lilith se postavila „NE, to není pravda … TY,ty lžeš … chceš se mě jen zbavit!“ Klesla na kolena a zírala do studánky.
„Lilith, vše co jsem ti řekla je pravdou … prosím neplakej“ Miranda ji objala. „Každý máme svůj Osud. A i kdybys chtěla se všemu vzepřít, nejde to. Bohové nás vždy dovedou tam, kam Oni chtějí. Věř mi … je to těžké vím. Ale ty jsi naše jediná naděje. Musíme se co nejdříve vydat na cestu …“
„Musíme?“ Skočila jí do řeči Lilith. „Ano, musíme … copak jsi si myslela, že tě pustím samotnou? Ne, neboj se. Budeme tě doprovázet, i když mnozí z nás … zemřou. To bude cena za svobodu. A nyní jdi a připrav se na cestu, zítra vyrazíme.“ Miranda se jemně usmála, pohlédla s očekáváním na Lilith.
„Dobrá, půjdu … i když nevím jaký je můj osud a ani nevím kam mě chcete vzít. Ale věřím ti.“ Po těchto slovech se zvedla a utekla do svého příbytku.
Miranda se pro sebe usmála a pohladila si bříško, už na ní bylo znatelné, že tam pod srdcem nosí malé stvoření. Začala vzpomínat. Vzpomínala na to jak poprvé potkala Keldarona. Byl to vyhnanec, který utekl před jistou smrtí, ale již v té době byl velmi přitažlivý. Zamilovali se do sebe a teď čeká jeho dítě. Bála se, že se dítě narodí do zpustošené země a ona mu nebude moc nic nabídnout. Také věděla, že jednou se musí vrátit tam odkud pochází, neboť její lid ji bude potřebovat. Nikdo nevěděl, že je princeznou elfů. Zatím se to nikomu neodvážila povědět. Proč by to také měla povídat? Vždyť se to sama dozvěděla teprve nedávno od svého učitele. Její rodiče ji jako malou dali do opatrovnictví jednomu čaroději … ale ten ji odvedl na hrad a tam ji zanechal svému osudu. Ale na královském dvoře byla šťastná, protože nevěděla kdo je a odkud pochází. Až když se v ní začaly probouzet čarodějnické schopnosti, začala tušit, že ne vše je v pořádku. A tak si našla učitele, nebo si ON spíše našel jí? A učitel, který se stal i jejím dobrým přítelem jí prozradil jakou má minulost a co se od ní čeká … proč jen musí mít každý svůj Osud?
Miranda se tiše rozplakala, neboť věděla co jí a Keldarona čeká, ale na to nyní nechtěla myslet.
Lilith zmateně přecházela po příbytku, když tu někdo lehce zaklepal na dveře. Otočila se a ve dveřích stál Garadrin.
„Děvče, vím co tě čeká … Miranda mi to vše řekla. Nemusíš se ničeho bát. Protože všichni půjdeme s tebou.“
„Drahý Garadrine, moc ráda tě právě nyní vidím. Nevím co si mám o všem myslet, Miranda mi toho zas tolik neřekla“
„Nepotřebuješ nic vědět, neboť sami Bohové povedou tvé kroky“
Lilith ještě něco chtěla dodat, ale Garadrin k ní přistoupil, foukl jí jakýsi prášek do tváře a ona usnula.
Vzbudili ji paprsky slunce pronikající oknem. Lilith se protáhla a doufala, že se jí vše jen zdálo. Ale tu již někdo klepal na dveře. Do místnosti vrazil Šibal.
„Hola, vstávat … jdeme na výpravu! Tak hezky vyskoč z postele ostatní jsem už taky vzbudil!“
Lilith si protírala oči a nechápala, že před ní stojí skutečný Šibal …
„Tak slyšíš?“ A začal před ní skákat jak smyslů zbavený.
„Ano, slyším tě … ale myslela jsem, že se mi jen zdáš, nezdáš! Škoda ještě bych spala.“
„To tedy ne mladá dámo, musíš se připravit!“
Zazubil se Šibal a vylítnul z příbytku jako by mu za patami hořelo.
Lilith se připravila, zabalila si několik věcí, uchopila do rukou meč, který od jejího příchodu byl uložen v truhle. Trochu se zamyslela, ale pak si ho připnula k boku.
Když vyšla před příbytek, nikoho neviděla, šla tedy dál. Došla k chaloupce, kde se základ družiny scházel na porady. A tu již spatřila, že tam postává početný hlouček. Vydala se k nim, v hlavě plno myšlenek. Všichni se o něčem dohadovali, ale když přišla blíž, zmlkli a jejich oči se upřeli na ní. Začervenala se a chtěla něco říci, ale v ten okamžik tam přišla Miranda a ujala se slova.
„Zdravím všechny přítomné, nebudu to déle protahovat. Zde je mapa a tam kde je zakreslena korunka je náš král, tam se musíme dostat. Kdo si na tuto cestu netroufá, může zůstat v táboře.“
Podala mapu Keldaronovi, který ji rozbalil a všichni se kolem něj shlukli.
„Ale to je na ostrově?“ Vykřiknul šotek.
„Ano Šibale, je to na ostrově … vím jak se šotci bojí vody a tak se nebudu divit, když se ti nebude s námi chtít jí.“
„Mirando, je sice pravda, že se šotci bojí vody, ale já jsem jediný šotek, který se nebojí ničeho!“ Zazubil se a předvedl jeho typickou úklonu.
„Tak, nyní víte kam jaký je cíl naší cesty, ale chtěla bych vás o něco požádat, chtěla bych se stavit v mé vlasti a poprosit pár přátel, aby nám také pomohli.“
„A kde to je?“ ozvalo se.
„Je to v „Zakázaném Kraji“, žijí tam elfové, kteří … „
Ale to ji nenechali domluvit. Sesypali se na ní jako vosy na med.
„To přeci nemyslíš vážně, ne? Tam se nikdo z nás ještě neodvážil.“ Ozvalo se z davu.
„Kdo nebude chtít jít … nemusí. Ale já s Tebou určitě půjdu.“ Ozvala se Lilith. Miranda se jemně usmála. „Tak, kdo tedy se mnou a s Lilith půjde?“
Šibal skákal na jedné noze a zběsile se začal hlásit, Keldaron Mirandu jen objal, Marn jen porkčil rameny a přistoupil ke skupince, Logar si jen tiše brnkal na svou loutnu a přistoupil k Marnovi, Harlin se ani neobtěžoval něco vysvětlovat a přistoupil ke skupince. Garadrin se chvilku díval na skupinku a pak prohlásil: „ Nu kdo jiný, než-li já by Vás léčil?“ a s úsměvem přistoupil k Mirandě. Leron se chvilku díval na osazenstvo a pak prohlásil „ Přeci Vás někdo musí jistit, ne?“ a hrdě nakráčel k Mirandě. K těmto několika se přidalo asi osm dalších.
Tito stateční se vydali jih …. do dalekého „Zakázaného Kraje“. Domovinu Mirandy, která tak moc touží se konečně v tváří v tvář setkat s těmi, které před velmi dávnou dobou opustila. A tak se vydali na cestu. Dohodli se, že půjdou pěšky do první vesnice. Protože mají nějaké peníze, tak si za ně nakoupí koně, aby cesta byla rychlejší. Než vyšli z „jejich“ lesa a vydali se směrem k první vesnici, kam všichni občas chodili do místní hospůdky již byl skoro čas k polednímu jídlu, ale rozhodli se, že se nají až když dorazí do vesnice, která byla jen několik hodiny cesty. Po několika hodinách dorazili k okraji vesnice, nebo spíše toho co vesnicí před jistým časem bylo. Těch několik chaloupek, které tu zbyli stáli smutně a osamoceně. Zmizela i jejich oblíbená hospůdka a místo ní zde zbyly jen vyhořelé základy. Skupinka našich dobrodruhů se zastavila a smutně se rozhlížela po mrtvém kraji. Procházejíc zničenou vesnicí si uvědomovali, že Mazgardská vojska tu řádí čím dál tím více. Nikdo nemusel nic říkat a všichni si svorně přísahali, že udělají cokoliv proto, aby se dostali ke králi a ten se konečně chopil vlády. Jejich zem je na pokraji zkázy a jestli nikdo nezasáhne tak Svět jak ho znají se již nikdy nevrátí a všude bude jen žal a smrt.
Navečer dorazili k řece Druss, kterou musí nějak zdolat.
„Nedaleko by měl být přívoz.“ S nejistotou v hlase pravil Marn.
„ Marne, myslím že v této době slova měl by být znamenají spíš asi tam už není“ Odpověděl nakvašeně Šibal, kterému se cesta už moc nelíbila, protože většinu času všichni byli zamračení a zahloubaní do svých vlastních myšlenek.
„Šibale, to že jsi rozmrzelí nemusíš hned okázale ukazovat svému okolí“ Obrátil se na něj Leron
„Pcheee, ty mi taky už dej pokoj s těma tvýma poznámkama. Jenom proto že si elf a já „jenom“ šotek tak mě nemusíš pořád napomínat. Tady taky vůbec nemusim bejt!“ Zuřil Šibal.
„To tedy nemusíš!“ Opověděl s notnou dávkou ironie a nadhledu Leron.
Šibal na nic nečekal otočil se a chtěl utéci od ostatních, kteří jen nevěřícně poslouchali jejich hádku.
Miranda ho zadržela, měkce se na něj usmála. „Šibale, vím že jsi rozmrzelý … to mi všichni. Ale není důvod se přeci hádat a hned odcházet. Mi tě přeci potřebujeme. Jsi náš šikovný zlodějíček.“ A trochu do něj šťouchla. K Šibalovi přistoupil Marn, který byl s Šibalem velkým přítelem. Klekl si k němu, aby mu mohl koukat do očí. „ No tak brachu, usměj se.“ S těmito slovy ho poplácal po zádech a otočil se na Lerona. Přišel k němu blíž a šeptnul „Taky sis to moch odpustit.“ Nečekal na odpověď a vrátil se na své původní místo. Všichni trochu napnutě koukali na Lerona a Šibala jak se zachovají. Věděli, že si nemůžou dovolit rozbroje v družině. Protože zde jde o příliš hodně.
Leron se uchýlil nyní k mlčení a začala ho strašně moc zajímat řeka, její hloubka a voda, která si klidně plynula. Šibal chvilku zíral na Lerona, pak se usmál.
„Tak jo, půjdu s váma protože vím, že kdybych s váma nešel tak vás nemá kdo rozesmávat svým vytříbeným humorem. A navíc si myslím, že se opravdu budu hodit až budete chtít třeba našemu králi čmajznout korunu. Kterou mu mimochodem čmajznu klidně i z hlavy a ani trochu si toho nevšimne.“ Zazubil se. A tímto svým výstupem krásně uvolnil tak moc napjatou atmosféru. A i když si to Leron nechtěl v nitru přiznat tak se tomuto šotkovskému vtípku také usmál.
„Dobrá tedy, jdeme najít ten přívoz, Marne veď nás. Je to přeci kraj, který hlavně ty znáš, ne?“ Zeptal se Keldaron.
„Jo, tadyhle někde stávala moje hláska … to je ale už strašně dávno. No pojďte za mnou, snad to ještě najdu.“
„Kdyžtak určitě někde nalezneme brod, nemám pravdu?“ Zašeptal svým hedvábným hlasem Logar a začal jemně brnkat na loutnu, aby všem dobrá nálada zůstala.
Marn jen přikývl a chopil se vedení skupiny. I když jsou nyní zlé časy, tak tato skupinka se v duši usmívá a jde za svým cílem.
Konec druhé kapitoly ….
Její plášť byl promočený deštěm a vlasy se jí lepily na obličej, ale Lilith nehnutě stála na kraji své rodné vesnice. Když zaútočili Mazgardové tak stačila uprchnout do lesů. Mazgardové jsou houževnatí válečníci, kteří svým vzhledem připomínají spíše trola. Ale jejich síle se jen tak někdo nevyrovná. V ten okamžik nemyslela na nikoho jiného jen na sebe…kdyby chvilku počkala mohla být mrtvá…mohla být se svými přáteli….mohla spočinout v náruči Smrti, ale co má nyní dělat? Vesnice je vypálená, její přátelé … mrtvy nebo odvlečeni do otroctví. Lilith stála a nepomyslela ani na to, že by jí mohlo hrozit nebezpečí. Až když uslyšela drsné hlasy, které na ni cosi povykovali. Otočila se a spatřila dva Mazgardy, kterak vylézají z jedné polorozbořené chalupy. Lilith chtěla utéci, ale nežli se stihla otočit tak ji za pas vzal třetí barbar a hodil s ní do bahna. Nežli se zvedla tak na ni ležel a s lačností šelmy ji trhal oblečení. Stačila si jen všimnout, že zbylí dva si pro sebe něco zamumlali otočili se a odcházeli pryč z vesnice. Lilith se bránila, ale její síly nestačily…Mazgard do ní násilím vnikl.
Křičela, škrábala a nadávala, než to barbara přestalo bavit a její povyk utnul prudkou ranou do obličeje. Upadla do bezvědomí, avšak ani tento odpočinek jí nebyl dopřán. Protože kdosi s ní prudce zatřásl a do obličeje ji vychrstl studenou vodu smíšenou s bahnem. Ano, barbar ji chtěl mít při vědomí. Opět si ji násilím vzal. Lilith jen tiše trpěla. Ale tu si uvědomila, že i z tohoto neštěstí může vyváznout živá a nechtělo se jí ještě umírat. Začala barbara laskat. A jemně sténat. Štěstí ji přálo. Nahmatala Mazgardovo dýku, vytrhla mu ji z pochvy a zabodla mu ji do krku. Ten jen zavil bolestí, s údivem a snad i s hněvem na ní pohledl a padl mrtev.
Těžce na ni dopadl a ona ho s námahou odvalila. Lilith se pokusila postavit, ale její nohy ji neposlouchaly. Upadla zpátky do bahna a rozplakala se….brečela, proklínajíc svou zbabělost. Po několika chvílích opět vstala a pomalu šla ke své chaloupce. Vešla dovnitř, všechno bylo zničené. Stůl byl povalený, židle byly rozbité, skříň otevřená a šaty rozházené a roztrhané. Neměla nic na sebe. Ale vzpomněla si, že pod postelí má schovanou skříňku s otcovými šaty.
S šaty, které již mnohokrát chtěla spálit, ale vzpomínka na otce byla stále velmi silná, zemřel nedávno ve válce proti Mazgardům. Lilith věděla jen, že tito barbaři obývali nehostinnou krajinu na severu, po celá staletí s tím byli spokojeni až jednou začali útočit na jejich zemi. Strhla se válka, kde zemřelo mnoho mužů i žen, ale přesto ji nevyhráli, jejich král prchl do vyhnanství a sliboval pomstu … od té doby jeho trůn obývá Mazgardský vůdce který si nechává říkat Lotras Kostidrť. A jejich zem strádá … všichni žijí ve strachu kdy podivní barbaři napadnou jejich vesnici. Nikdo nemůže tuto Bohy prokletou zem opustit, neboť všude jsou Mazgardské hlídky. A pro zábavu občas vypálí jednu vesnici, lidi vezmou do zajetí, nebo je bez milosti pobijí. Ale možná, že ta smrt je pro ně vysvobozením, neboť otroctví je mnohdy horší.
Lilith netušila co bude dělat jen věděla, že odsud musí rychle odejít, nesmí tu zbytečně zůstávat. Oblékla si tedy otcovo šaty,které ji byly trochu velké, vzala si opasek na nějž si připevnila pochvu s mečem, plášť a jezdecké boty v jedné byl úchyt na dýku a tak si vzala dýku, kterou již jako malé děvče dostala od otce. Ve zničené kuchyni posbírala pár potravin, našla měch na vodu a takto vybavena se vydala na cestu. Rozhodla se jít na jih, daleko na jihu prý sídlí muž jménem Sadriel který jest udatným bojovníkem, vydá se tedy k němu a požádá ho o přijetí do učení, doufala, že jí přijme, neboť její otec, toužíc po synovi ji již od dětství učil jak se bránit s mečem.
Již se stmívalo když konečně dorazila k lesu, který ji snad poskytne útočiště. Vstoupila do temného lesa, který ji jemně otvíral svou náruč. Kráčela prašnou cestou a stále myslela na to jak přežít. Náhle před sebou uslyšela drsné hlasy, které jistě patřili Mazgardům. Rychle se schovala do houští a tiše seděla. Hlasy se blížili když náhle uslyšela hrozný křik a pak ticho. Nevěděla co se stalo a tak pomalu vylezla z houští a vydala se po cestě dál, meč připravený k boji. Jak tak tiše kráčela o něco klopýtla a svalila se na zem. Vyděšená se zvedla a přitom uzřela že klopýtla o tělo Mazgarda a blízko u něj leží jeho druh. Lilith se zvedla a chvilku nehnutě stála, zda-li nespatří jejich „vrahy“. Náhle jí kolem ucha zasvištěl šíp, zůstala nehnutě stát a zírala do tmy. Ze stínu vystoupila zahalená postava s lukem v rukou.
„ Spusť zbraň bojovníku a dočkáš se ranního slunce“ Ozval se drsný hlas, Lilith poslechla a hodila svůj meč na zem. Neodvážila se ani pohnout natož promluvit k neznámému, který se k ní stále blížil. Když došel až k ní zašeptal:
„ Vždyť jsi jen dívka, co zde v tuto dobu pohledáváš?“ Lilith nebyla schopna odpovědi.
„Neboj se já ti neublížím“ řekl lučištník, sklopil luk a sundal si kápi. Která odhalila jeho tvář. Měl temně hnědé oči, tmavé vlasy, stažené do culíku a jeho rysy připomínali elfa.
„ Jmenuji se Keldaron, tak se neboj já ti opravdu neublížím, jak se jmenuješ? A co zde pohledáváš?“ Zopakoval svou předchozí otázku a se zájmem si ji prohlížel.
Lilith nesklopila oči a řka „Mé jméno je Lilith, jsem z nedaleké vesnice kterou vyvraždili Mazgardové, utíkám na jih.“
„Jak spanilé jméno, a proč jdeš na jih? Máš tam snad příbuzné?“
„Ne, nemám tam příbuzné, ale hledám jednoho muže, který mi snad pomůže!“
„Koho hledáš, snad ne Sadriela?“ Zeptal se Keldaron.
„Ano jeho, prosím pustíš mne dál?“
„Proč ho chceš najít?“ Nedbal její otázky a ptal se dál.
„Chci se naučit bojovat, nechci jen tak nečině přihlížet ničení naší země!! A nyní mne prosím pusť dál. Chci tam být co nejdříve“
„ Pakliže se chceš naučit bojovat od něj, musíš již něco umět, jinak Tě nepřijme, vím to, neboť jsem se u něj také učil. Máš dnes v noci kde přespat? Asi ne že? Prosím dovol mi abych Tě pozval do našeho ukrytu a tam si rozmyslíš co budeš dělat dál.“
Lilith se na něj s údivem podívala. „Do našeho?“
„Ach promiň já tu v lesích nežiji sám, ale jsou zde lidi kteří utekli před Mazgardy a já je učím tomu co umím“ Zapískal a odkudsi se vynořilo dalších pět zahalených postav s luky.
„Ráda s tebou pujdu“ pousmála se Lilith.
Keldaron ji pohybem ruky naznačil aby ho následovala a něco pošeptal svým společníkům ukazujíc přitom na mrtvoly Mazgardů.
Šli dlouho, ale najednou se před Lilith otevřela mýtina, která zářila jako luna. Na mýtině kvetly krásné bílé květy, které jako by odrážely zář samotné luny. Lilith stála se zastavila a němě v úžasu hleděla na tu nádheru.
Keldaron se usmál, neboť věděl jak toto místo působí na člověka, který jej spatří poprvé v noci.
„Pojď“ zašeptal a neslyšným krokem se vydal k tmavému stínu v dáli, který připomínal chaloupku. Lilith tiše cupitala za ním a jen doufala, že je to skutečně přítel. Došli až k domku, Keldaron tiše otevřel dveře a pozval Lilith dovnitř. Vstoupila a nestačila se divit prostornosti chaloupky. V krbu hořel oheň a u stolu sedělo sedm postav, když vstoupila tak se k ní zraky přítomných zvědavě obrátily. Keldarona nikde neviděla, trochu znejistěla. Ale hned stál u ni, jako by se vynořil ze stínu. Stál u ni s hrdě vztyčenou hlavou a lehkým úsměvem na rtech.
„Rád bych Vám přátelé někoho představil …“ a přitom ukázal na Lilith …“ jmenuje se Lilith a Mazgardi jsou také jejími nepřáteli, chtěla by se dostat k Sadrielovi, ale myslím, že tak půvabné stvoření asi učit nebude. Co kdybychom ji načas přijali mezi sebe?“
Mezi přítomnými to tiše zašumělo a v popředí vystoupila štíhlá postava v černé kápi. Postava si sejmula kápi a odhalila krásnou ostře řezanou tvář elfky. Její ledově modré oči si tiše prohlížely Lilith a ta začala být ještě víc nervózní. Elfka k ní přistoupila a s otevřeným zájmem ji pozorovala. Lilith němě hleděla na elfku, která byla velmi krásná. Měla husté, dlouhé, tmavé vlasy, ostré rysy, ledové modré oči … a vypadal tak tajemně. Lilith již chtěla promluvit, ale jako by ji něco svazovalo hrdlo. Elfka přistoupila ještě blíž a skoro neslyšně zašeptala.
„Jsi hezká, nač se ničit v boji? Máš moc pěkné vlasy a slámová barva je v těchto končinách dost nezvyklá … i když nyní jsi trochu unavená a ušlá, mohla bys … ale ne na to bys neměla odvahu.“
A s výzvou pohleděla Lilith do tváře … ta se zarděla, ale jako by ji všechen strach opustil, vyhrkla.
„Co myslíš, na co že bych neměla odvahu? Myslíš, že mi nyní záleží na životě? Toužím po pomstě a po tom aby v naší zemi zavládl klid … „
Nestačila vše dopovědět a Elfka ji skočila do řeči.
„A co chceš udělat? Snad ne zabít vůdce Mazgardů? Jak se k němu chceš dostat? Probít se? To snad ne … má kolem sebe mnohem více stráží než-li si dokážeš představit, ale je tu jisté řešení.“
Lilith elfce vysela na rtech, ale ta si opět vzala svou kápi otočila se zády a sykla.
„Až budeš připravena, přijdu … „
A odešla z chaloupky ven. Ostatní návštěvníci jako by si ani nevšimli, že mezi nimi proběhl krátký rozhovor. Keldaron stál stále vedle ní, ale jako by nevnímal, co si ty dvě šeptají … až nyní si uvědomil, že mu společníci ještě neřekli co si o jeho návrhu myslí.
„Tak co, bratři? Jak jste se rozhodli?“
„Ať tu klidně zůstane, Keldarone, ty přeci víš, že nikoho nevyženeme … a jídla je vždy dost.“ Usmál se zrzavý chlapík, který již od pohledu strašil svou silou.
„Dobrá, děkuji ti Marne. Já ještě musím něco zařídit … Emm, nevíš kam šla Miranda? Jo, prosim tě ujmeš se na chvilku Lilith, viď?“
Usmál se od ucha k uchu na Lilith a šeptnul „Neboj tady jsi v dobrých rukou, já zas brzy přijdu.“
Lilith jen kývla a zmohla se na slaboučký úsměv. Marn se rozzářil jak sluníčko.
„Jistě kamaráde, mi se tu o naší Lilith postaráme … a pokud vím Miranda šla do hájku. Tak ji moc nepoplaš.“ Začal se chechtat a k jeho smíchu se přidali i ostatní.
Keldaron tiše kývnul a vytratil se. Lilith přešlápla z nohy na nohu a strnule se dívala na toho rozesmátého obra.
„Neboj se nás děvče, já jsem Marn a býval jsem strážcem jedné z hlásek, která už asi nestojí. Tohle malinkatý“ ukazujíc přitom na malého mužíka, asi šotka. „ je náš zlodějíček Šibal, aspoň mi mu tak říkáme.“
Šotek vyskočil na stůl s poklonou hodnou krále se uklonil a zvesela pravil.
„Mé pravé jméno, je totiž tak složité, že si ho nikdo nepamatuje … a jak jistě víš šotci nekradou, jen občas přemísťují věci.“ Tyto slova opět vzbudili v osazenstvu vlnu smíchu.
Marn po chvilce pokračoval.
„ Zde je náš ctihodný bard a muzicír jménem Logar“ ukázal přitom na chlápka v jasně zelené tunice, v rukou držíc loutnu, s vlasy tmavými jak havraní pera a tváří tak ušlechtilých rysů, že by mu každý hravě cokoliv uvěřil. Logar se jemně uklonil a začal tiše brnkat na loutnu.
„ Nu pak je tu jen náš hrdý bojovník Harlin, ale nenechej se zmýlit jeho zjevem, ač tento nepatrný mužík, připomíná spíše suchou větvičku, tak je tuhý jak pořádná větev“ a ukázal na štíhlého muže, s pochmurnou tváří. Ten na ni pohlédl a snad se i usmál.
„Tak a zde je náš nejdražší člen“ ukázal na staršího muže v bílém, který vypadal jako by spal
„ jeho jméno je Garadrin, tento moudrý muž je naším felčarem a zbavuje nás našich neduhů.“
Tu náhle Garadrin vstal, přešel k Lilith a pokynul ji ke stolu …
„Jsou to ale nezdvořáci, mladou dámu nepozvou ke stolu“
Lilith pípla děkuji a tiše se sesunula na židli … Garadrin zaujmuv svou předchozí pozici, předstírajíc tvrdý spánek. Marn se pousmál a pokračoval.
„Mne představovat nemusíš drahý Marne“ to se již postavil muž v kožené zbroji, majíc pronikavý pohled, dlouhé slámové vlasy a ušlechtilé rysy elfa. „ Mé jméno jest vryto do paměti všech nepřátel, kteří stačili utéci před rychlými šípy, jsem potomkem vznešeného Sidraela…“
„Tak už dost Lerone, nebo ji unudíš k smrti“ chechtal se Šibal.
Leron si uraženě sedl a mlčel.
„Tak to je základ naší početné družiny … Keldarona již znáš, nu a ta dívka co nás tak narychlo opustila se jmenuje Miranda. Neměj ji ten rychlý odchod za zlé, ale … “ Marn se zarazil „ale nemá ráda nově příchozí.“
Lilith se pousmála a přitom pravíc: „Jsem velmi ráda, že vás všechny poznávám.“
„A mi jsme rádi, že máme mezi sebou tak roztomilé stvoření, které nenávidí Mazgardy stejně tak, jako mi. Ale jsi asi dost unavená, že?“ zeptal se ji Marn.
„Dnes toho na mě bylo až moc …“ smutně se usmála Lilith a tiše pokračovala „Jsem unavená, moc.“
„Tak chvilku počkej, odvedu tě k příbytkům … tam se nějaké to místečko najde.“ Mrknul na ni Marn, vstal a odešel z chaloupky.
Po chvilce se Marn vrátil a tiše pokynul Lilith aby šla s ním. Ta vstala popřála všem dobrou noc a oba se tiše vytratili.
Konec první kapitoly …
Kapitola druhá …
Jak čas plynul, Lilith si připadala šťastná a zapomínala na krutou minulost. Ale když odcházela jednou na lože uslyšela z temného lesa tiché hlasy. Neslyšně se přiblížila k místu a zjistila, že je tam Keldaron s Mirandou a ona mu něco netrpělivě vysvětluje.
…“ Keldarone, pochop to … nejsem tu jen pro tebe, musím získat na svou stranu Lilith. Jen ona má tu moc učarovat našeho vládce natolik, že konečně svolí k válce.“
„Mirando …proč tak mluvíš? Copak nechápeš, že vystavuješ nebezpečí nejen sebe, Lilith, ale i naše dítě!!!“
„Dítě?“ zašeptala si pro sebe Lilith a poslouchala dál, zvědavá zda-li se dozví proč by zrovna ona měla někoho očarovat. Ale tu viděla jak Miranda kráčí přímo k ní, přikrčila se, ale bylo pozdě.
„Věděla jsem, že jsi to ty Lilith, ale vyslechnout si cizí rozhovor je neslušné, nemyslíš?“
Lilith vylezla z temného stínu, celá červená nebyla schopna slova … uvažujíc nad tím proč vždy, když se setká s Mirandou jí scházejí slova?
„Mirando, já …“
„Prosím mlč! Neomlouvej se, stejnak by ses vše jednou musela dozvědět. Potřebuji být chvilku samotná s Keldaronem, ale ráda se s tebou setkám. Zítra brzy ráno na mě čekej u studánky. Musím ti toho moc vysvětlit. A prosím nikomu neříkej o nějakém dítěti, to je jen má a Keldaronova věc!“
Lilith němě přikývla, ale to již byla Miranda pryč. Otočila se tedy a odcházela ke svému přístřešku. Přitom jí hlavou létalo mnoho myšlenek, přemýšlela o Mirandě a Keldaronovi, zda-li opravdu čekají potomka, přemýšlela o tom zda-li by vskutku dokázala vzbudit zalíbení u vladaře, který prchnul. Ani si nevšimla, že je již u svého lože. Šla dál do temného lesa a najednou jako by ji něco, nebo někdo přinutil zastavit. Zastavila se a před sebou viděla studánku ozářenou svitem luny. Přistoupila blíž a nahlédla do stříbrné vody. A najednou tam viděla obrazy. Viděla sebe jak předstupuje před muže s bohatým šatem, on jí objímá a … ahh Bohové … odvrátila studem zrak. Obrátila se a utíkala do svého příbytku. Tam si lehla na postel a usnula.
Za úsvitu se probudila a vzpomněla si na včerejší rozpravu s Mirandou, rychle se proto upravila a co nejrychleji vyrazila ke studánce. Dorazila ke studánce zcela zadýchaná, ale Mirandu nikde neviděla. Usedla tedy ke studánce a vzpomínala na včerejší událost. Náhle nad sebou ucítila něčí přítomnost. Polekaně sebou trhla.
„Nemusíš se bát, vím cos včera viděla ve studánce … Lilith to je tvůj osud a vůle Bohů. Neboj se oni naši zem neopustili stále nad námi bdí.“
Lilith zvedla zrak a strnule se dívala na Mirandu, která se jemně usmívala. Sedla si vedle Lilith, chytla ji za ruku a dívala se jí do očí.
„Prosím řekni mi pravdu, o čem jsi to včera mluvila? Proč zrovna já mám zařizovat válku?“
„Tolik otázek se ti v hlavě honí, dobrá odpovím ti … víš, kdysi jsem žila na královském dvoře, byla jsem šťastná, až do chvíle kdy se ve mně začaly probouzet schopnosti čarodějky, které jsem musela zdokonalovat. Tak jsem musela hledat učitele, který by mě vedl. Jednou z mích, řekněme vlastností jsou vidiny, které mi ukazují co se v budoucnu stane. Viděla jsem příchod Mazgardů, útěk krále, smrt mého učitele … to vše se vyplnilo. Byla jsem zmatená, hledala jsem pomoc a pak jsem potkala Keldarona, ale to je zase jiný příběh.“ Usmála se Miranda a tiše pokračovala „na začátku našeho setkání jsem ti slíbila, že až budeš připravena, tak přijdu … jsem tu. Jedné noci jsem viděla i zánik tvé vesnice, tvou cestu sem, Lilith nemůžu ti to zcela vysvětlit, ale věř mi. Ty se musíš dostat do králova nynějšího sídla, on se do tebe zamiluje, počnete dítě, ale předtím ty se svým králem osvobodíte naši zem. Dítě pak bude vládnout této zemi.“
Lilith se postavila „NE, to není pravda … TY,ty lžeš … chceš se mě jen zbavit!“ Klesla na kolena a zírala do studánky.
„Lilith, vše co jsem ti řekla je pravdou … prosím neplakej“ Miranda ji objala. „Každý máme svůj Osud. A i kdybys chtěla se všemu vzepřít, nejde to. Bohové nás vždy dovedou tam, kam Oni chtějí. Věř mi … je to těžké vím. Ale ty jsi naše jediná naděje. Musíme se co nejdříve vydat na cestu …“
„Musíme?“ Skočila jí do řeči Lilith. „Ano, musíme … copak jsi si myslela, že tě pustím samotnou? Ne, neboj se. Budeme tě doprovázet, i když mnozí z nás … zemřou. To bude cena za svobodu. A nyní jdi a připrav se na cestu, zítra vyrazíme.“ Miranda se jemně usmála, pohlédla s očekáváním na Lilith.
„Dobrá, půjdu … i když nevím jaký je můj osud a ani nevím kam mě chcete vzít. Ale věřím ti.“ Po těchto slovech se zvedla a utekla do svého příbytku.
Miranda se pro sebe usmála a pohladila si bříško, už na ní bylo znatelné, že tam pod srdcem nosí malé stvoření. Začala vzpomínat. Vzpomínala na to jak poprvé potkala Keldarona. Byl to vyhnanec, který utekl před jistou smrtí, ale již v té době byl velmi přitažlivý. Zamilovali se do sebe a teď čeká jeho dítě. Bála se, že se dítě narodí do zpustošené země a ona mu nebude moc nic nabídnout. Také věděla, že jednou se musí vrátit tam odkud pochází, neboť její lid ji bude potřebovat. Nikdo nevěděl, že je princeznou elfů. Zatím se to nikomu neodvážila povědět. Proč by to také měla povídat? Vždyť se to sama dozvěděla teprve nedávno od svého učitele. Její rodiče ji jako malou dali do opatrovnictví jednomu čaroději … ale ten ji odvedl na hrad a tam ji zanechal svému osudu. Ale na královském dvoře byla šťastná, protože nevěděla kdo je a odkud pochází. Až když se v ní začaly probouzet čarodějnické schopnosti, začala tušit, že ne vše je v pořádku. A tak si našla učitele, nebo si ON spíše našel jí? A učitel, který se stal i jejím dobrým přítelem jí prozradil jakou má minulost a co se od ní čeká … proč jen musí mít každý svůj Osud?
Miranda se tiše rozplakala, neboť věděla co jí a Keldarona čeká, ale na to nyní nechtěla myslet.
Lilith zmateně přecházela po příbytku, když tu někdo lehce zaklepal na dveře. Otočila se a ve dveřích stál Garadrin.
„Děvče, vím co tě čeká … Miranda mi to vše řekla. Nemusíš se ničeho bát. Protože všichni půjdeme s tebou.“
„Drahý Garadrine, moc ráda tě právě nyní vidím. Nevím co si mám o všem myslet, Miranda mi toho zas tolik neřekla“
„Nepotřebuješ nic vědět, neboť sami Bohové povedou tvé kroky“
Lilith ještě něco chtěla dodat, ale Garadrin k ní přistoupil, foukl jí jakýsi prášek do tváře a ona usnula.
Vzbudili ji paprsky slunce pronikající oknem. Lilith se protáhla a doufala, že se jí vše jen zdálo. Ale tu již někdo klepal na dveře. Do místnosti vrazil Šibal.
„Hola, vstávat … jdeme na výpravu! Tak hezky vyskoč z postele ostatní jsem už taky vzbudil!“
Lilith si protírala oči a nechápala, že před ní stojí skutečný Šibal …
„Tak slyšíš?“ A začal před ní skákat jak smyslů zbavený.
„Ano, slyším tě … ale myslela jsem, že se mi jen zdáš, nezdáš! Škoda ještě bych spala.“
„To tedy ne mladá dámo, musíš se připravit!“
Zazubil se Šibal a vylítnul z příbytku jako by mu za patami hořelo.
Lilith se připravila, zabalila si několik věcí, uchopila do rukou meč, který od jejího příchodu byl uložen v truhle. Trochu se zamyslela, ale pak si ho připnula k boku.
Když vyšla před příbytek, nikoho neviděla, šla tedy dál. Došla k chaloupce, kde se základ družiny scházel na porady. A tu již spatřila, že tam postává početný hlouček. Vydala se k nim, v hlavě plno myšlenek. Všichni se o něčem dohadovali, ale když přišla blíž, zmlkli a jejich oči se upřeli na ní. Začervenala se a chtěla něco říci, ale v ten okamžik tam přišla Miranda a ujala se slova.
„Zdravím všechny přítomné, nebudu to déle protahovat. Zde je mapa a tam kde je zakreslena korunka je náš král, tam se musíme dostat. Kdo si na tuto cestu netroufá, může zůstat v táboře.“
Podala mapu Keldaronovi, který ji rozbalil a všichni se kolem něj shlukli.
„Ale to je na ostrově?“ Vykřiknul šotek.
„Ano Šibale, je to na ostrově … vím jak se šotci bojí vody a tak se nebudu divit, když se ti nebude s námi chtít jí.“
„Mirando, je sice pravda, že se šotci bojí vody, ale já jsem jediný šotek, který se nebojí ničeho!“ Zazubil se a předvedl jeho typickou úklonu.
„Tak, nyní víte kam jaký je cíl naší cesty, ale chtěla bych vás o něco požádat, chtěla bych se stavit v mé vlasti a poprosit pár přátel, aby nám také pomohli.“
„A kde to je?“ ozvalo se.
„Je to v „Zakázaném Kraji“, žijí tam elfové, kteří … „
Ale to ji nenechali domluvit. Sesypali se na ní jako vosy na med.
„To přeci nemyslíš vážně, ne? Tam se nikdo z nás ještě neodvážil.“ Ozvalo se z davu.
„Kdo nebude chtít jít … nemusí. Ale já s Tebou určitě půjdu.“ Ozvala se Lilith. Miranda se jemně usmála. „Tak, kdo tedy se mnou a s Lilith půjde?“
Šibal skákal na jedné noze a zběsile se začal hlásit, Keldaron Mirandu jen objal, Marn jen porkčil rameny a přistoupil ke skupince, Logar si jen tiše brnkal na svou loutnu a přistoupil k Marnovi, Harlin se ani neobtěžoval něco vysvětlovat a přistoupil ke skupince. Garadrin se chvilku díval na skupinku a pak prohlásil: „ Nu kdo jiný, než-li já by Vás léčil?“ a s úsměvem přistoupil k Mirandě. Leron se chvilku díval na osazenstvo a pak prohlásil „ Přeci Vás někdo musí jistit, ne?“ a hrdě nakráčel k Mirandě. K těmto několika se přidalo asi osm dalších.
Tito stateční se vydali jih …. do dalekého „Zakázaného Kraje“. Domovinu Mirandy, která tak moc touží se konečně v tváří v tvář setkat s těmi, které před velmi dávnou dobou opustila. A tak se vydali na cestu. Dohodli se, že půjdou pěšky do první vesnice. Protože mají nějaké peníze, tak si za ně nakoupí koně, aby cesta byla rychlejší. Než vyšli z „jejich“ lesa a vydali se směrem k první vesnici, kam všichni občas chodili do místní hospůdky již byl skoro čas k polednímu jídlu, ale rozhodli se, že se nají až když dorazí do vesnice, která byla jen několik hodiny cesty. Po několika hodinách dorazili k okraji vesnice, nebo spíše toho co vesnicí před jistým časem bylo. Těch několik chaloupek, které tu zbyli stáli smutně a osamoceně. Zmizela i jejich oblíbená hospůdka a místo ní zde zbyly jen vyhořelé základy. Skupinka našich dobrodruhů se zastavila a smutně se rozhlížela po mrtvém kraji. Procházejíc zničenou vesnicí si uvědomovali, že Mazgardská vojska tu řádí čím dál tím více. Nikdo nemusel nic říkat a všichni si svorně přísahali, že udělají cokoliv proto, aby se dostali ke králi a ten se konečně chopil vlády. Jejich zem je na pokraji zkázy a jestli nikdo nezasáhne tak Svět jak ho znají se již nikdy nevrátí a všude bude jen žal a smrt.
Navečer dorazili k řece Druss, kterou musí nějak zdolat.
„Nedaleko by měl být přívoz.“ S nejistotou v hlase pravil Marn.
„ Marne, myslím že v této době slova měl by být znamenají spíš asi tam už není“ Odpověděl nakvašeně Šibal, kterému se cesta už moc nelíbila, protože většinu času všichni byli zamračení a zahloubaní do svých vlastních myšlenek.
„Šibale, to že jsi rozmrzelí nemusíš hned okázale ukazovat svému okolí“ Obrátil se na něj Leron
„Pcheee, ty mi taky už dej pokoj s těma tvýma poznámkama. Jenom proto že si elf a já „jenom“ šotek tak mě nemusíš pořád napomínat. Tady taky vůbec nemusim bejt!“ Zuřil Šibal.
„To tedy nemusíš!“ Opověděl s notnou dávkou ironie a nadhledu Leron.
Šibal na nic nečekal otočil se a chtěl utéci od ostatních, kteří jen nevěřícně poslouchali jejich hádku.
Miranda ho zadržela, měkce se na něj usmála. „Šibale, vím že jsi rozmrzelý … to mi všichni. Ale není důvod se přeci hádat a hned odcházet. Mi tě přeci potřebujeme. Jsi náš šikovný zlodějíček.“ A trochu do něj šťouchla. K Šibalovi přistoupil Marn, který byl s Šibalem velkým přítelem. Klekl si k němu, aby mu mohl koukat do očí. „ No tak brachu, usměj se.“ S těmito slovy ho poplácal po zádech a otočil se na Lerona. Přišel k němu blíž a šeptnul „Taky sis to moch odpustit.“ Nečekal na odpověď a vrátil se na své původní místo. Všichni trochu napnutě koukali na Lerona a Šibala jak se zachovají. Věděli, že si nemůžou dovolit rozbroje v družině. Protože zde jde o příliš hodně.
Leron se uchýlil nyní k mlčení a začala ho strašně moc zajímat řeka, její hloubka a voda, která si klidně plynula. Šibal chvilku zíral na Lerona, pak se usmál.
„Tak jo, půjdu s váma protože vím, že kdybych s váma nešel tak vás nemá kdo rozesmávat svým vytříbeným humorem. A navíc si myslím, že se opravdu budu hodit až budete chtít třeba našemu králi čmajznout korunu. Kterou mu mimochodem čmajznu klidně i z hlavy a ani trochu si toho nevšimne.“ Zazubil se. A tímto svým výstupem krásně uvolnil tak moc napjatou atmosféru. A i když si to Leron nechtěl v nitru přiznat tak se tomuto šotkovskému vtípku také usmál.
„Dobrá tedy, jdeme najít ten přívoz, Marne veď nás. Je to přeci kraj, který hlavně ty znáš, ne?“ Zeptal se Keldaron.
„Jo, tadyhle někde stávala moje hláska … to je ale už strašně dávno. No pojďte za mnou, snad to ještě najdu.“
„Kdyžtak určitě někde nalezneme brod, nemám pravdu?“ Zašeptal svým hedvábným hlasem Logar a začal jemně brnkat na loutnu, aby všem dobrá nálada zůstala.
Marn jen přikývl a chopil se vedení skupiny. I když jsou nyní zlé časy, tak tato skupinka se v duši usmívá a jde za svým cílem.
Konec druhé kapitoly ….
Komentáře
Přehled komentářů
ahoj dobrej ksichtík je fakt dobrej dávám ti za to pochvalu si dobrá... máš moje cd asi ne vid pak se mii ozvi jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjuuuuuuuu???, Ewa
pochvala
(Raven, 2. 3. 2008 13:08)Mejří, čtu to už asi po šesté a vždycky mě strhne atmosféra tak, že když se pak odlepím nosem od monitoru,tak si uvědomím, že jsem vůbec nedýchala:-)Paráda, brzo přidej další, moc prosím, nebo budu jak ten smutný cvrček:-))))))))))
bbooat
(Ewa Farna, 6. 1. 2009 20:44)