Bajka o smutném cvrčkovi
Bajka o smutném cvrčkovi
Jednoho krásného předjarního dne, se mladý cvrček vydal na obchůzku. Vesele si hrál na housličky, a obdivoval rozpuk Matky Přírody. Jde po cestičce, po které chodíval již nespočetněkrát před dlouhou a krutou zimou, najednou se zastaví a spatří, že růže, která tu vždy kvetla a tak krásně voněla, tu není. Jako by se po ní slehla zem. Cvrček začal růži hledat, volat, ale nikde nebyla…a proto rychle běžel ke svému příteli čmelákovi. Ptal se ho kde že je ta krásná růže? Čmelák, protože byl již stár, a zažil již několik zim, věděl, že růže zimu nepřežila. Zmrzla. A proto pravil. „Cvrčku růži již dál nehledej, odešla od nás.“ Cvrček celý zmatený vykoktal. „ Jak od nás mohla odejít? Copak mají růže nohy? Ne čmeláku ona by neodešla, měla mne velmi ráda. Vždy jsem ji hrával na housličky a ona tak krásně voněla.“
„Ne růže nemá nohy, ale víš tak jako od nás odcházejí jiní broučci, stejně tak odcházejí i rostliny. Nemyslím tím, že odešla doopravdy, ale růže zemřela. Nevydržela dlouhou zimu.“
„ Ne, ty lžeš.“ rozkřičel se cvrček „to není pravda“ a utekl od čmeláka.
Uplynul nějaký čas a cvrček se stále nemohl smířit s tím, že růže již není. Chodil po své cestičce, vždy se smutně zastavil na místě, kde předtím byla růže a začal hrát velmi smutnou píseň. Tak to pokračovalo každý den…najednou přišlo léto. Ale cvrček nevnímal krásu kolem sebe. S nikým nechtěl mluvit, všechny od sebe odháněl. Jako by přestal žít, když přestala žít růže. Jeho housličky neznaly veselou notu, hrál jen tesknivě a smutně. Každému se při poslechu jeho písně chtělo plakat.
Až jednoho dne cvrčka potkala včelka. „Copak ti je drahý cvrčku, že hraješ tak smutnou píseň?“ Cvrček ji chtěl jen cosi odseknout, ale když se na ní podíval, uviděl její přívětivou tvář odpověděl. „ Zemřela mi má růže, nemohu hrát vesele, když nemám pro koho. Jak mohu hrát veselou píseň, když to růže již neuslyší?“ Včelka ho chvilku zamyšleně pozorovala a poté odvětila. „Jak můžeš vědět, že tě neslyší? Co když je nějaké růží nebe? Nebo co když žije zase v jiné rostlince? Ty nemáš pro koho hrát? Proč nehraješ jen tak, z radosti ze života? Copak tvou píseň musí někdo slyšet, copak tě musí stále někdo obdivovat? Podívej se na sebe, jak vypadáš. Nikoho a ničeho si nevšímáš, to není správné. Tohle by tvá růže nechtěla. Nebo snad ano?“ Cvrček se až polekal její upřímné řeči. Zmatený sám sebou vykoktal pár slov a dal se na zběsilý úprk.
Cvrček běžel dlouho, neohlížel se, nechtěl ani vědět zda-li za ním včelka letí. Jen běžel a běžel. Když byl již unavený, padl vyčerpáním na trávu. Zahleděl se na nebe a viděl svou růží. Jak ve tvaru mraku je nad jeho hlavou, jak jí žalem opadávají její krásné, nyní bílé, lístky. A náhle cvrček pochopil, pochopil, že vše jednou musí zemřít. Že až ujde tu svou cestu, musí zemřít i on. Tomu nemůže zabránit. Ale může svou smrt aspoň trochu oddálit. A to tím, že bude sobě i druhým dávat radost. Bude se radovat ze svého života. Koukat na svět jasným zrakem a vidět všechnu krásu, kterou skýtá Příroda. Vidět dary, které mu byli dány. Cvrček vesele vyskočil vzal si do rukou své housličky a začal zvesela hrát. Hrál pro sebe, pro Přírodu a hlavně pro život, který jak již nyní ví, je až příliš velký dar, aby ho malý cvrček strávil smutkem.
Od té doby si cvrček hraje jen veselé písničky, a proto až jej někdy uslyšíte, jak si vesele cvrká, vzpomeňte si na jeho slova, na jeho pochopení. A řekněte si nahlas, že život je dar. Který nestojí za to jen tak promrhat.
Mirka K.
hdd или ssd что лучше
(alexGab, 1. 4. 2019 4:03)